Srpen 2010

Hledání práce

14. srpna 2010 v 21:17 | evusska
Už je to víc než týden, co vegetím v Kanadě. Docela si tu začínám zvykat na nové prostředí, na lidi mnoha národností a na jazyk, který jsem kdysi tolik nesnášela. V pondělí jsme poprvé vyšly s Jankou do města za účelem najít si práci. Nejdříve jsme ale zašly do knihovny, abychom si zařídily přístupovou kartičku. Akorát neúspěšně. Příště si prý musíme vzít sebou nějaký dopis, který dokládá, že jsme ubytovaní na konkrétní místní adrese. Takže až nám přijde SIN (Social Insurence Number), tak tam zajdeme znovu. Cestou zpátky jsme obešly několik sportovních obchodů, kde jsme žádaly o práci. Společně jsme zkusily celkem dva obchody. V prvním prodávala nějaká Číňanka neboli tzv. rýže. Její šéfová byla stejné národnosti. Působila celkem sympaticky. S Jankou jsme jí předaly naše životopisy a šly o kousek dál do dalšího sportovního obchodu. Ten byl o něco víc na úrovni, kromě toho tam prodávali rodilí Kanaďané. Daly nám jejich formuláře na vyplnění a k nim jsme připojili naše resume. Jeden z prodavačů byl velmi sympatický mladík. Vyptával se nás, odkud jsme a jak to, že jsme se rozhodli odjet do Kanady. Prý navštívil Prahu před několika lety a byl z ní ohromen. Když jsme odcházeli z obchodu, ještě nás dohnal a doporučil nám práci v restauracích, že si tam můžem přijít na pěkný balík peněz. Pak se s námi rozloučil a já jsem ještě zavítala do dvou dalších obchodů, kde jsem nechala své životopisy. Musím uznat, že se k nám majitelé a personal chovali velice slušně. Měla jsem z toho velmi dobrý pocit. Na večer kolem páte hodiny jsem si šla vyzvednout svůj zamluvený sedák. Janka mi ho schválila. Je úplně nový a jen za 10 dolarů. Ještě to chce lezky a jsem vybavená na skály jako druholezec.:)

Druhý den jsme opět zašly hledat práci, tentokrát s novým resumem na pozici číšnice nebo pomocníka v restauraci. Zajely jsme přímo do Downtownu, které je hlavním centrem Vancouveru. Tentokrát jsme se s Jančou domluvily, že každá půjde a poptá se sama. Hodily jsme si mincí, která z nás půjde jako první. Vyšlo to na mě. Vešla jsem do jedné z restaurací, která mě zaujala na první pohled. Obsluha byla opět velmi příjemná. Mluvila jsem s jednou slečnou, manažerkou restaurace. Říkala mi, že pozici číšníka nehledají, ale že by možná potřebovali někoho do kuchyně. Dala jsem jim životopis s tím, že se mi třeba ozvou. Janka na mě počkala před restaurací. Ušly jsme pár kroků a přišla nám SMS, jestli ještě hledáme práci. Psala nám nějaká ženská, která hledala někoho na pozici housecleaner. Asi jsme ji s Jankou zaujaly při odeslání našich životopisů na její inzerát. Tak jsme obě nezávisle na sobě odpověděly a daly si s ní schůzku na ten samý den na večer. Cestou zpátky domů jsme ještě navštívily pár restaurací. Sraz s paní byl v sedm hodin kousek od našeho bydliště. Působila celkem sympaticky. Mluvila velice rychle, takže jsem ji těžko rozuměla, ale celkem se dalo pochopit to základní, co nám vlastně chtěla sdělit. Plat by byl 13 dolarů za hodinu s tím, že kdybychom přejížděly od domu k domu, tak bychom za projetou cestu dostali pouhých 8 dolarů za hodinu. Čistily bychom koupelny, záchody, stíraly prach, luxovaly, stlaly postele, … Zkrátka běžné domácí práce. Tak jsme na to s Jankou kývly a druhý den jsme vyrazily do práce.

Sraz byl domluven na 8:30 hod u nedalekého nákupního domu a vyrazily jsme s jejím autem do Severního Vancouveru. Zastavily jsme v lokalitě, která byla dost zalesněná. Vypadalo to jako u nás v chatkové oblasti, akorát s tím rozdílem, že místo chatek byly drahé domy. Naše manažerka se jmenuje Daphne. Musím podotknout, že má velmi žluté zuby, chodí celkem neupraveně a v autě má pěkný bordel. Říkala nám, že má v týmu 6 lidí. Dala nám také na výběr, s kým chceme pracovat. Měly jsme možnosti pracovat buď s ní, anebo s Kristýnou. Mě to bylo šumák. Jana se rozhodla pro Daphne, takže mě zbyla Kristýna, která se měla za námi dostavit. Daphne nám mezi tím ukázala celý dům a k tomu komentovala, co vše musíme vyčistit. Něčemu jsem rozuměla a něco jsem vytušila. Za pár minut se dostavila i Kristýna. Jak jsem se později dozvěděla, tak ji je teprve 22 let. Vůbec na svůj věk ale nevypadá. Je to vysoká velmi štíhlá blondýnka (skoro jako naše Stáňa). Měla namalované černé řasy, ostré rysy v obličeji, drobné světlé pihy na nose, dva spletené culíky a vlasy nad čelem jí vyrůstaly ve tvaru netypického trojúhelníku. Trochu vypadala jak nějaká Holywoodská herečka. Svou hubeností a rysy ve tváři působila velmi striktně, nepřístupně, sebevědomě a hlavně jí to přidávalo roky. Poté co nás Daphne provedla celým domem, odjela s Jankou do jiného domu.

Kristýna mi přidělila na starost koupelny, kde bylo potřeba vyčistit záchody, sprchy, setřít prach, vyleštit zrcadla, a umýt podlahu. Práce celkem v pohodě. Akorát jsem se snažila být příliš důkladná a tím jsem byla zbytečně pomalá. Párkrát jsem měla trapas, kdy jsem byla nucena se zeptat Kristýny, jak se zapíná baterie u umyvadla, pak jsem zase nebyla schopná ze sebe vymáčknout, že potřebuju kbelík s vodou, nebo že mi nejde otevřít některé čistící prostředky. U prvního domu jsem měla na starost 4 koupelny. Celkem mi to uteklo rychle. Další dům byl nedaleko od toho prvního. Jely jsme Kristýniným autem. Nečekala jsem, že je ještě větší bordelářka než Daphne. Na předním sedadle byla velká krabice od nějakých hraček, pak spoustu pytlíků a obalů od jídla, kusy kartonů od čehosi poházené pod palubní deskou a spoustu dalších věcí, co si nepamatuji. Ještě než jsem nasedla, tak jsem musela některé věci hodit na zadní sedačku, kde byl obdobný nepořádek. Trochu znechucená jsem nasedla do auta. Mám dojem, že má malý dítě, protože měla přidělanou dětskou autosedačku na zadním sedadle, ale radši jsem se jí na to neptala. Ještě pár poznámek k jejímu způsobu řízení auta. Celkem mazec, při jízdě si píše SMS, nebo konzumuje jídlo či pití. Občas se stává, že volant nedrží vůbec.

Další dům už nebyl tolik noblesní. Práce trvala kratší dobu. Celkem jsem měla na starost dvě koupelny. Poslední dům jsme málem nenašly, skrýval se v jakémsi areálu bohatých domků, které se řadily za sebou, akorát k nim nebyla příjezdová cesta. Možnost, jak se k nim dostat, byla jedině přes branku. Otevřel nám mladý muž. Tipla bych mu okolo 30 let. Zavedl nás do jeho bytu a rozloučil se se slovy, to zvládnete rychle, moc toho na úklid není. Měl opravdu pěkný útulný byt. Celkem byly 3 podlaží. Měli jsme na starost pouze dvě patra. Ke konci šichty jsem byla celkem utahaná, navíc Kristýna skončila dřív než já, takže jsem musela zatít zuby a co nejrychleji domýt vanu. Cestou zpět mě hodila na Commercial - Brodway (jeden z hlavních uzlů místní MHD - navíc pár metrů od našeho basementu). Ještě ten samý den Jance volala jedna paní (Polka), jestli nechce u ní pracovat jako Housekeeper za 12 dolarů za hodinu. S tím že se pracuje celý den v jednom domě. Domluvila si s ní schůzku na druhý den, protože jsme měly volno. Prý jsem mohla přijít taky.

Jelikož jsme se tu noc loučili s Honzou, který měl odjet za svou "vysněnou prací":), trochu jsme to přetáhli s časem a ráno na to zaspaly. Opozdily jsme se o 20 minut a do toho 2x zabloudily v Downtownu, tak jsme se aspoň měly na co vymluvit. Každopádně paní Polka byla velmi příjemná a její nabídka na práci byla velmi lákavá. Kdybych chtěla dělat kariéru uklízečky, tak to byla velmi dobrá šance. Akorát první 2 měsíce by byl plat pouhých 10 dolarů za hodinu a pak by se postupně zvyšoval. Říkala, že chce někoho, kdo zůstane v práci aspoň na ten rok. Její klienti jsou velmi bohatí lidé a vyžadují mít stále stejnou uklizečku. Tedy pokud bychom po 2 měsících odešly, přišla by i o klienty. Tak jsme se s Jankou rozhodly, že do toho nepůjdeme, protože náš hlavní cíl je najít si práci v geodézii. Zatím stále věříme, že se nám to povede. Jak jsme byly informovány, tak tu geodézie je na velmi nízké úrovni. Tudíž by tu byla šance i pro mě:)

V pátek jsme opět vyrazily do práce. Tentokrát jsme makaly s Jankou dohromady pod vedením Kristýny. Zvládly jsme celkem 2 domy. Mazec, někteří Kanaďani jsou vážně bordeláři!

Večer jsme opět vyrazili do nočního Vancouveru a zavítali jsme do jednoho klubu pod mostem Granville v Downtownu. Jako drink jsem si dala citrónovou Margaritu. Z počátku výborné pití, ale po čase napadala sůl, která byla olepená na okraji skleničky, přímo do drinku a to mi to trochu znechutilo. Bobi s Bobi nebo-li naši dva Bobíci si dali též Margaritu, ale jahodovou. Byla výborná (sladká). Ládik si dal pivko nebo co. Janka měla to samé co já a Carlos měl nějaký nealko. Jinak jakýkoliv alkohol je tu dost drahý. Už jsem utratila něco přes litr jen za trochu alkoholu. Myslím, že si budu muset dát minimálně měsíc pauzu nebo mě to zrujnuje. Klub, ve kterém jsme byli, je zajímavý tím, že ho navštěvují cougars (nebo-li pumy). To jsou postarší ženy, které hledají povyražení a soustřeďují se na mladší pány. Taneční parket byl o polovinu menší, než je v KH v discoclubu Jáma. Tančili tam především cougars a namakaní teplouši. Hudba nestála za nic. Skoro většinu písniček jsem neznala. Aspoň že jsme měli krásný výhled na zátoku, kde v pozadí vyčnívaly mrakodrapy, a nad námi se skláněla mohutná konstrukce mostu Granville. Po 12 hodině jsme usoudili, že zábava upadá a odebrali jsme se směrem k autu. Carlos mě, Janku a Ládika odvezl až k basementu, kde Irové, co bydlí nad námi, hlasitě slavili. Bobíci dorazili o něco později, museli jet chudáci autobusem, protože už pro ně nebylo v autě místo. I když dělali nad námi poměrně značný hlasitý bordel, tak jsem poměrně rychle zabrala a probudila se až ráno v sobotu, kdy jsme s Jankou měly dorazit do práce, která nám nakonec odpadla. Bohužel jsme se to dozvěděly v momentě, kdy už jsme byly skoro na smluveném místě, tak jsme naštvané udělaly otočku směrem zpátky na náš basement.

Dnes je sobota 14.8.2010. Zatím nemáme nic v plánu, ale nejspíš se půjde na pláž. :)

První dojmy a zážitky z Kanady

8. srpna 2010 v 9:10 | evusska
Zdravím,
co říci na začátek. Ještě než jsem odjížděla, měla jsem velmi smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou jsem měla obavy z toho, co mě potká; z neznámých věcí, situací a lidí. Navíc jsem odjížděla do cizí země s velkým zklamáním a s dočista prázdným srdcem.

O půlnoci z neděle na sobotu jsme vyjeli já s Jančou a Láďou z Brna směrem na vídeňské letiště. Jeli jsme Láďovým autem. Letiště bylo ohromné. Trochu mi to připadalo, jako bych se ocitla na vlakovém nádraží. Tam jsem se poprvé snažila domluvit anglicky. Popravdě to bylo dost hrozný. Ale nějak jsme se nakonec domluvili a zvládli jsme nastoupit do letadla. První přistání bylo na londýnském letišti Heathrow. Tam nás kontrolovali dost pečlivě. Musela jsem si sundat boty, pásek a hodinky. Celkově se k nám chovali jako ke kusu masa. Alespoň mi to tak přišlo. Po odbavení jsme nastoupili do druhého Boeingu 777, celkově bylo letadlo větší než to předchozí. Tentokrát jsem neseděla se svými kamarády, ale s nějakými dvěma postaršími Rakušáky, kteří vyjeli spolu s dalšími na trip. Seděla jsem přímo u okýnka, výhled byl úchvatný, pořídila jsem si hafo fotek a pár videí. Let trval devět hodin. Na záchod jsem si odskočila pouze jedenkrát, nechtělo se mi chodit přes ty dva týpky. K jídlu jsme dostali rýži s kuřecím masem a zeleninou, kuskus, sušenku a pečivo s máslem. Na to že jsem měla sklíčený žaludek a nemohla jsem téměř jíst, jsem slupla vše až na tu bulku s máslem. Po jídle jsem si chtěla pustit hudbu a hledala jsem sluchátka, která nám tam poskytla slečna letuška (obsluhovali nás i letušáci, bylo jich tam celkem hodně, samí šikmoocí). Bohužel jsem při tom nešikovně rozbila desku, která je přidělaná na sedačce zezadu a slouží jako malý stoleček. Rakušák, co seděl vedle mně, mi chtěl pomoci ji opravit, ale marně. Ještě jsme dostali zmrzlinu a v průběhu letu nám stále nabízeli pití. Mohli jsme si vybrat skoro cokoli: vodu, colu, kávu, džus,…. Na zadní sedačce, jak je sklápěcí stoleček, jsme měli k dispozici malou obrazovku. Fungovala na dotyk prstu. Mohla jsem si pustit film, hudbu, rádio, průběh letu atd. Opět jsem měla smůlu, protože to nefungovalo tak, jak mělo. Posun myší po displeji byl téměř nemožný. Do Vancouveru jsme přiletěli po dvanácté hodině. Byl to zvláštní pocit. Jiný kontinent, domov za oceánem, únava, spousta Číňanů, o něco vstřícnější lidi a stále prázdno v srdci. Nejhorší je být sám a přemýšlet. Vyplnili jsme nějaký seznam otázek, který jsme dostali ještě v letadle. Ptali se nás v něm na základní otázky typu: jméno a bydliště, jestli převážíme nějaké nebezpečné zbraně, jestli chceme cestovat na lodi, jestli převážíme sebou nějaké jídlo, kdy se chceme vracet, atd. Blbec jsem zaškrtla kolonku, že mám sebou potraviny. Nejdřív jsme s tím vyplněným papírem zašli na imigrační a pak jsem byla nasměrovaná na kontrolu jídla. Tam mi zabavili řízky a salám. To mě úplně dodělalo.
Takové přivítání jsem opravdu nečekala. Další silný zážitek byl, když jsme vyšli ven z letiště. Ocitli jsme se na ulici a nevěděli, kam jít, ani jak se dostaneme do basementu. Popadla mě první panika: nepříjemné zážitky z cesty, které bohužel přebily úžasný výhled z okénka letadla, nechuť něco si dokazovat, velká únava. Nakonec jsme se správně nasměrovali díky Jančinýmu orientačnímu smyslu a dorazili až k basementu; ještě za pomoci tří ochotných Kanaďanů. Neskutečný, Češi by si nás ani nevšimli, natož pomohli. Jelikož na bytě ještě nikdo nebyl, zašli jsme do parku, který je hned kousek od basementu. Mají tu poměrně silný auta, lidi chodí všelijak oblečení. V parku, kde jsme zevlili, byl krásný výhled na kolemjdoucí individua. Každý člověk je originál a některé jejich modely a způsoby seberealizace stojí minimálně za fotku. Po šesté hodině konečně dorazil Radza, přes kterého máme možnost bydlet v basementu. Byt je poměrně malý vzhledem k tomu, že je nás tu momentálně osm. Postupně ale lidi budou odcházet a zůstaneme tu ve čtyřech. Na začátku na nás Radza s ostatními, co přišli později, chrlili spoustu informací: co a jak máme dělat, co vše si máme zařídit, kam máme jit, atd. Hodně nám začátek usnadnili. Ještě před hlubokým spánkem jsem měla lepší pocit a trochu naděje, že to tu třeba nebude tak špatný.

Druhý den jsme vyjeli do města a zařizovali jsme si Social Insurence Number, SIM kartu a bankovní účet. Večer jsme začaly psát s Jankou resume (místní životopis). Poprvé přišel na návštěvu Carlos neboli Karel. Pochází z Quatemaly a je mu 28 let. Ani na to nevypadá, tipla bych mu tak 23. Říkal, že má jedenáct sourozenců. Chodí s nějakou Korejkou, kterou ani nijak zvlášť nemiluje.

Třetí den jsme makaly na resume. Hodně si v nich vymýšlíme. Děláme si hlavně resume na geodety, nanny, housekeeper a shopgirl. Na večer jsme si zašli zahrát volejbal. Začíná se mi tu líbit. Lidi jsou tu opravdu fajnoví.

Čtvrtý den píšeme stále resume. Máme je o něco lepší, víc na úrovni. Do našeho basementu zavítal Martin, vystudovaný geodet, tak nám dal cenné rady a pomohl vypilovat resume pro geodety. Večer jsme zašli zahrát fotbal a my s Jankou jsme si zapinkaly s míčem. Večer jsme si dali kanadské pivko a já poměrně brzo vytuhla. Bohužel jsem usínala se smíšeným pocitem (moje klasická panika: neschopnost se prosadit, vzpomínky na minulost, strach z budoucnosti). Další den se to táhlo až do oběda, naštěstí jsem tu se skvělými lidmi, kteří se mi snažili otevřít oči a nalít optimismus. Myslím, že v tu chvíli jsem udělala tlustou čáru za svou minulostí a začínám žít nový život. Dopoledne jsme si nechali v jedné agentuře opravit resumečka. Zrovna tam natáčeli zprávy nebo co, takže budeme v kanadské televizi, dokonce jsme museli podepsat papír, že s tím souhlasíme. Škoda že svých pár minut slávy neuvidím na obrazovce :D Odpoledne jsme měli první setkání s jedním rodilým Čechem, který tu žije 25 let a hledá někoho na hlídání svých dvou dětí. Jsou to oba kluci, jednomu jsou dva měsíce a druhému myslím pět let. Dokonce přišla i jeho manželka, která je původem z Mexika. Na nanny měli požadavky, aby na jejich děti mluvila česky. Navíc by to byla práce na part time. S Jankou jsme se dohodly, že tu práci vezme ta, která nic nesežene. Akorát máme časové ultimátum do 20.8.,2010 pak se musíme vyjádřit, jak jsme se rozhodly. Je možné, že už i ta pozice bude obsazená. Jinak ta rodinka byla vážně skvělá. Rozhodně by to byla pohodová práce. Zatím ale usilujeme o práci geodeta, tak se ještě uvidí, jak to dopadne. Jinak Láďa už práci našel, kluci mu ji dohodili. Večer jsme zašli hrát tenis a nohejbal. Docela sranda. Když jsme se vraceli zpátky, holky si ještě zkusily výmyk. Honza také neodolal. Akorát místo výmyku nám předvedl výprd. Tedy výmyk se zvukovou kulisou :D. Okolo jedenácté hodiny večer jsme zavítali spolu s ostatními z basementu do blízkého klubu, kde hraje živá kapela. Bomba! Výborně jsem se bavila a konečně jsem si připadala svobodná, nezávislá a nebála bych se použít i slovo šťastná. Myslím, že jsem poslední čtyři roky zaspala a zapomněla se také starat o sebe. Je to obrat o 180°.

v klubu
v klubu

Dnes je sobota. Doslova odpočinkový den. Poprvé jsem se byla podívat do místního obchoďáku (Superstore). Prodávají tam vše ve velkém. Navíc mi přijde, že mají hodně nezdravých produktů. Ale zelenina s ovocem vypadá opravdu dobře (zatím jsem neochutnala), ostatně i toto je větší než u nás v ČR. Například borůvky jsou velké jako cvrnkací kuličky a cibule jako golden jablka. Příprava oběda padla na mě. Udělala jsem lososa s pirohami (místní specialitka). Lososa jsem udělala na másle, osolila, opepřila, posypala jsem ho bazalkou a nakonec ocitrónovala. Docela mi to chutnalo, navíc to bylo dost syté. Večer jsme si konečně zahráli osadníky. Byla to prima hra. Vyhrála jsem :p. Jinak mi Janka našla přes craiglist nepoužitý sedák za 10 dolarů. To je skoro zadarmo! Holce, která ho prodává, jsem odpověděla a ona mi napsala zpátky, tak si pro něj zítra zajdu. Na neděli mě ještě čeká poslední doladění resume a posílání odpovědí na inzeráty. V pondělí jdeme obcházet restaurace a obchody. Snad nám bude štěstí přát a najdem nějakou tu práci. To nejtěžší nás teprve čeká.

Hlášky, co tu kolují: hlavně se z toho neposrat!; Ty si žiješ, ty se máš!

Poznámky: lidi se řadí do fronty při vstupu do trolejbusů. Mazec! Nikde se tu nesmí kouřit na veřejnosti!