První dojmy a zážitky z Kanady

8. srpna 2010 v 9:10 | evusska
Zdravím,
co říci na začátek. Ještě než jsem odjížděla, měla jsem velmi smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se těšila, na druhou jsem měla obavy z toho, co mě potká; z neznámých věcí, situací a lidí. Navíc jsem odjížděla do cizí země s velkým zklamáním a s dočista prázdným srdcem.

O půlnoci z neděle na sobotu jsme vyjeli já s Jančou a Láďou z Brna směrem na vídeňské letiště. Jeli jsme Láďovým autem. Letiště bylo ohromné. Trochu mi to připadalo, jako bych se ocitla na vlakovém nádraží. Tam jsem se poprvé snažila domluvit anglicky. Popravdě to bylo dost hrozný. Ale nějak jsme se nakonec domluvili a zvládli jsme nastoupit do letadla. První přistání bylo na londýnském letišti Heathrow. Tam nás kontrolovali dost pečlivě. Musela jsem si sundat boty, pásek a hodinky. Celkově se k nám chovali jako ke kusu masa. Alespoň mi to tak přišlo. Po odbavení jsme nastoupili do druhého Boeingu 777, celkově bylo letadlo větší než to předchozí. Tentokrát jsem neseděla se svými kamarády, ale s nějakými dvěma postaršími Rakušáky, kteří vyjeli spolu s dalšími na trip. Seděla jsem přímo u okýnka, výhled byl úchvatný, pořídila jsem si hafo fotek a pár videí. Let trval devět hodin. Na záchod jsem si odskočila pouze jedenkrát, nechtělo se mi chodit přes ty dva týpky. K jídlu jsme dostali rýži s kuřecím masem a zeleninou, kuskus, sušenku a pečivo s máslem. Na to že jsem měla sklíčený žaludek a nemohla jsem téměř jíst, jsem slupla vše až na tu bulku s máslem. Po jídle jsem si chtěla pustit hudbu a hledala jsem sluchátka, která nám tam poskytla slečna letuška (obsluhovali nás i letušáci, bylo jich tam celkem hodně, samí šikmoocí). Bohužel jsem při tom nešikovně rozbila desku, která je přidělaná na sedačce zezadu a slouží jako malý stoleček. Rakušák, co seděl vedle mně, mi chtěl pomoci ji opravit, ale marně. Ještě jsme dostali zmrzlinu a v průběhu letu nám stále nabízeli pití. Mohli jsme si vybrat skoro cokoli: vodu, colu, kávu, džus,…. Na zadní sedačce, jak je sklápěcí stoleček, jsme měli k dispozici malou obrazovku. Fungovala na dotyk prstu. Mohla jsem si pustit film, hudbu, rádio, průběh letu atd. Opět jsem měla smůlu, protože to nefungovalo tak, jak mělo. Posun myší po displeji byl téměř nemožný. Do Vancouveru jsme přiletěli po dvanácté hodině. Byl to zvláštní pocit. Jiný kontinent, domov za oceánem, únava, spousta Číňanů, o něco vstřícnější lidi a stále prázdno v srdci. Nejhorší je být sám a přemýšlet. Vyplnili jsme nějaký seznam otázek, který jsme dostali ještě v letadle. Ptali se nás v něm na základní otázky typu: jméno a bydliště, jestli převážíme nějaké nebezpečné zbraně, jestli chceme cestovat na lodi, jestli převážíme sebou nějaké jídlo, kdy se chceme vracet, atd. Blbec jsem zaškrtla kolonku, že mám sebou potraviny. Nejdřív jsme s tím vyplněným papírem zašli na imigrační a pak jsem byla nasměrovaná na kontrolu jídla. Tam mi zabavili řízky a salám. To mě úplně dodělalo.
Takové přivítání jsem opravdu nečekala. Další silný zážitek byl, když jsme vyšli ven z letiště. Ocitli jsme se na ulici a nevěděli, kam jít, ani jak se dostaneme do basementu. Popadla mě první panika: nepříjemné zážitky z cesty, které bohužel přebily úžasný výhled z okénka letadla, nechuť něco si dokazovat, velká únava. Nakonec jsme se správně nasměrovali díky Jančinýmu orientačnímu smyslu a dorazili až k basementu; ještě za pomoci tří ochotných Kanaďanů. Neskutečný, Češi by si nás ani nevšimli, natož pomohli. Jelikož na bytě ještě nikdo nebyl, zašli jsme do parku, který je hned kousek od basementu. Mají tu poměrně silný auta, lidi chodí všelijak oblečení. V parku, kde jsme zevlili, byl krásný výhled na kolemjdoucí individua. Každý člověk je originál a některé jejich modely a způsoby seberealizace stojí minimálně za fotku. Po šesté hodině konečně dorazil Radza, přes kterého máme možnost bydlet v basementu. Byt je poměrně malý vzhledem k tomu, že je nás tu momentálně osm. Postupně ale lidi budou odcházet a zůstaneme tu ve čtyřech. Na začátku na nás Radza s ostatními, co přišli později, chrlili spoustu informací: co a jak máme dělat, co vše si máme zařídit, kam máme jit, atd. Hodně nám začátek usnadnili. Ještě před hlubokým spánkem jsem měla lepší pocit a trochu naděje, že to tu třeba nebude tak špatný.

Druhý den jsme vyjeli do města a zařizovali jsme si Social Insurence Number, SIM kartu a bankovní účet. Večer jsme začaly psát s Jankou resume (místní životopis). Poprvé přišel na návštěvu Carlos neboli Karel. Pochází z Quatemaly a je mu 28 let. Ani na to nevypadá, tipla bych mu tak 23. Říkal, že má jedenáct sourozenců. Chodí s nějakou Korejkou, kterou ani nijak zvlášť nemiluje.

Třetí den jsme makaly na resume. Hodně si v nich vymýšlíme. Děláme si hlavně resume na geodety, nanny, housekeeper a shopgirl. Na večer jsme si zašli zahrát volejbal. Začíná se mi tu líbit. Lidi jsou tu opravdu fajnoví.

Čtvrtý den píšeme stále resume. Máme je o něco lepší, víc na úrovni. Do našeho basementu zavítal Martin, vystudovaný geodet, tak nám dal cenné rady a pomohl vypilovat resume pro geodety. Večer jsme zašli zahrát fotbal a my s Jankou jsme si zapinkaly s míčem. Večer jsme si dali kanadské pivko a já poměrně brzo vytuhla. Bohužel jsem usínala se smíšeným pocitem (moje klasická panika: neschopnost se prosadit, vzpomínky na minulost, strach z budoucnosti). Další den se to táhlo až do oběda, naštěstí jsem tu se skvělými lidmi, kteří se mi snažili otevřít oči a nalít optimismus. Myslím, že v tu chvíli jsem udělala tlustou čáru za svou minulostí a začínám žít nový život. Dopoledne jsme si nechali v jedné agentuře opravit resumečka. Zrovna tam natáčeli zprávy nebo co, takže budeme v kanadské televizi, dokonce jsme museli podepsat papír, že s tím souhlasíme. Škoda že svých pár minut slávy neuvidím na obrazovce :D Odpoledne jsme měli první setkání s jedním rodilým Čechem, který tu žije 25 let a hledá někoho na hlídání svých dvou dětí. Jsou to oba kluci, jednomu jsou dva měsíce a druhému myslím pět let. Dokonce přišla i jeho manželka, která je původem z Mexika. Na nanny měli požadavky, aby na jejich děti mluvila česky. Navíc by to byla práce na part time. S Jankou jsme se dohodly, že tu práci vezme ta, která nic nesežene. Akorát máme časové ultimátum do 20.8.,2010 pak se musíme vyjádřit, jak jsme se rozhodly. Je možné, že už i ta pozice bude obsazená. Jinak ta rodinka byla vážně skvělá. Rozhodně by to byla pohodová práce. Zatím ale usilujeme o práci geodeta, tak se ještě uvidí, jak to dopadne. Jinak Láďa už práci našel, kluci mu ji dohodili. Večer jsme zašli hrát tenis a nohejbal. Docela sranda. Když jsme se vraceli zpátky, holky si ještě zkusily výmyk. Honza také neodolal. Akorát místo výmyku nám předvedl výprd. Tedy výmyk se zvukovou kulisou :D. Okolo jedenácté hodiny večer jsme zavítali spolu s ostatními z basementu do blízkého klubu, kde hraje živá kapela. Bomba! Výborně jsem se bavila a konečně jsem si připadala svobodná, nezávislá a nebála bych se použít i slovo šťastná. Myslím, že jsem poslední čtyři roky zaspala a zapomněla se také starat o sebe. Je to obrat o 180°.

v klubu
v klubu

Dnes je sobota. Doslova odpočinkový den. Poprvé jsem se byla podívat do místního obchoďáku (Superstore). Prodávají tam vše ve velkém. Navíc mi přijde, že mají hodně nezdravých produktů. Ale zelenina s ovocem vypadá opravdu dobře (zatím jsem neochutnala), ostatně i toto je větší než u nás v ČR. Například borůvky jsou velké jako cvrnkací kuličky a cibule jako golden jablka. Příprava oběda padla na mě. Udělala jsem lososa s pirohami (místní specialitka). Lososa jsem udělala na másle, osolila, opepřila, posypala jsem ho bazalkou a nakonec ocitrónovala. Docela mi to chutnalo, navíc to bylo dost syté. Večer jsme si konečně zahráli osadníky. Byla to prima hra. Vyhrála jsem :p. Jinak mi Janka našla přes craiglist nepoužitý sedák za 10 dolarů. To je skoro zadarmo! Holce, která ho prodává, jsem odpověděla a ona mi napsala zpátky, tak si pro něj zítra zajdu. Na neděli mě ještě čeká poslední doladění resume a posílání odpovědí na inzeráty. V pondělí jdeme obcházet restaurace a obchody. Snad nám bude štěstí přát a najdem nějakou tu práci. To nejtěžší nás teprve čeká.

Hlášky, co tu kolují: hlavně se z toho neposrat!; Ty si žiješ, ty se máš!

Poznámky: lidi se řadí do fronty při vstupu do trolejbusů. Mazec! Nikde se tu nesmí kouřit na veřejnosti!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilka Ilka | 8. srpna 2010 v 14:27 | Reagovat

Ahoj Evičko,
jsem strašně moc ráda, že mohu číst, že se máš celkem dobře. Je super, že si pomáháte, že vám ostatní předávájí důležité informace a trávíte čas spolu, že nejsi sama. Přeji Ti, aby to bylo takhle fajn i nadále a aby se vám podařilo najít dobré zaměstnání.
Ty borůvky budou určitě dobré, babička je pěstuje, tak jsem měla tu čest ochutnat :-).
Tak tfuj, tfuj, tfuj do dalších dnů, do nových začátků a zase se ozvi.

2 Jířa Jířa | 8. srpna 2010 v 15:07 | Reagovat

Ahoj Evi,
když na to tak koukám, nevypadá to podle Tvého vyprávění vůbec marně:) držím Ti mocmoc všechny pěsti, bude to super, uvidíš. Myslím, že to můžu s klidným srdcem říct, já sama jsem v Portugalsku třeba vůbec ze začátku neměla takovou partu kamarádů. Dávej vědět dál, jak se daří. Myslím na Tebe!!

3 Radza Radza | 12. srpna 2010 v 12:10 | Reagovat

Evi uz zase neco napis! Nemam co cist po ranu ve Skytrainu

4 Kačka Kačka | E-mail | 13. srpna 2010 v 12:27 | Reagovat

Ahoj Evi!
Vypadá to velmi nadějně s vámi. Je skvělé, že tam nejsi sama a máš tam lidi, které jsou pro tebe dobří a je ti mezi nimi velice fajne. Jsem moc ráda, že se ti tam líbí. O budoucnost se neboj Evčo, potřebujedš si hodně věcí vytřídit v hlavě a dostat se na zcela jiné myšlenky a dobrou motivaci :). Když máš strach z něčeho, co bude dál, vzpomeň si vždy na to, že vedle sebe máš kamarády, podívej se na ně a bude ti zase dobře, protože oni tě tam nenechají :). Člověk je společenský tvor a pokud nejsi sama, co víc si přát, štěstíčko přijde naproti, uvidíš :). Piš kdy se ti zachce a o čemkoli, jsme ouška a čteme s radostí :).

Těším se na další příběhy ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama