Září 2010

I v Kanadě žijí dobří a špatní lidé!

29. září 2010 v 5:35 | evusska
Opět uplynul nějaký ten týden a zážitky se nakupily. Už je to 14 dní, co jsem se sešla s Robyn Ashwell, kamarádkou od Kiki. Robyn mě pozvala na její
párty. Bylo to takové malé posezení u ní doma s jejími přáteli. Holky připravily vegetariánskou večeři- opékané brambory, růžičkovou kapustu (ale jiný druh než máme u nás v ČR), červené zelí, uvařenou mrkev, tofu a speciální sojovou omáčku. Naprosto geniální kombinace, moc jsem si pošmákla. Celkem nás u stolu sedělo 6. Robyn od Kiki, dále Robyn Faolan, Maria, pak holčina jejíž jméno si nepamatuju (navíc mi nebyla příliš sympatická-chovala se na můj vkus příliš sebevědomě)a pak myslím Christina. Holky mě mezi sebe přijaly velice dobře. Snažily se se mnou povídat. Občas mluvily jenom mezi sebou a já se jim snažila porozumět. Po ruce jsem měla slovník, a když jsem něco nevěděla, tak jsem si vyhledala slovíčko a vypsala si ho do bločku. Dozvěděla jsem se jednu zajímavou věc. Kanadˇani se ve škole neučí tak podrobně gramatiku jako u nás v ČR. V podstatě neznají pojmy typu: present perfekt, past simple, past continue,… Umí to používat, ale neumí to nazvat. Třeba jak se učíme třetí tvary nepravidelných sloves, tak oni se to vůbec neučí. Takové to informace si vštěpují do hlavy v průběhu života. V gramatice se především soustřeďují na to, kde udělat ve větě čárku nebo jak se má co správně vyslovovat a jak se má co spelovat. Literaturu mají podobnou jako u nás. Smály se mi, že znám gramatiku lépe než oni.:) Také mi povídaly, že se učí mluvit od svých blízkých a že každý si tu angličtinu zjednodušuje po svém. Takže v běžné mluvě se člověk naučí jejich chyby. Pokud člověk chce umět mluvit správnou angličtinou, tak tu si nadrtí při čtení novin, poslouchání televizních zpráv a podobně. Další zajímavost, co jsem se dozvěděla: pokud se klukům kanaďanům libí nějaká holka, tak jediné na co se zmůžou je, že na ní upřeně čučí. Tedy jestli holka nechce zůstat sama, musí udělat první krok, jinak má smůlu :) řekla bych, že je to celkem podobné jako u nás. Ale tady je to o něco horší :D

Mimochodem musím podotknout jednu věc. Slečny, co tu žijí ve Vancouveru, jsou některé opravdu pěkné holky. Mezi velice atraktivní patří především Japonky a Indky. Ne teda všechny samozřejmě! Ale je pravdou, že každý den posloucháme od kluků, jakou potkali krasavici ve skytrainu nebo někde ve městě. Závěrem lze říct jediné: pro kluky je to tu ráj na zemi. V jednom městě jsou nakumulovány všechny typy žen ze všech koutů světa!

Co bych chtěla dále zdůraznit, je jedna dlouhodobější záležitost s naší bývalou manažerkou Daphne Jackson.
Já s Jančou jsme pro ni pracovaly necelých 14 dní od poloviny srpna. V pátek při našem posledním setkání s ní, když jsme se vracely z práce, nám nedala najevo, že už nemá zájem o spolupráci. V neděli se ozvala Janče, že je nemocná a že nám tedy odpadá práce na pondělí. Bylo nám to trochu divné, ale budiž. To jsme ještě netušily, co nás pak bude čekat za dlouhodobý maraton vymáhání peněz za naši práci. Následující den někdy odpoledne jsme od ní dostaly milou zprávu, že nejsme pro ni vhodné a ani pro její klienty, tudíž tímto s námi ukončuje pracovní poměr. Důvod vyhazovu nám neřekla. Docela nás to rozhodilo, ale pro Janku to znamenalo po dvou dnech získání práce snů a mě hledání práce na necelé dva týdny. Daphne nám slíbila, že nám pošle šeky poštou. Po týdnu jsme nic nedostaly a byly jsme nuceny ji zkontaktovat. Přišly nám tedy opožděně asi po 10 dnech. Vzhledem k tomu, že jsme musely platit ubytovaní, kredit a další věci, nám poměrně zkomplikovala život. Šeky jsme uložily v bance v domnění, že je vše ok, ale po 10 dnech jsme zjistily, že není. Daphne nám poslala nekryté šeky!!!! Janka to snášela hodně špatně, protože ještě nedostala výplatu z nové práce a v peněžence měla pouhých 10 dolarů. Mě to též velice rozhořčilo a musely jsme promyslet, jak na ni.
Ještě ten den jsme se ji pokoušely dovolat z Láďova telefonu, měla tam však hlasovou schránku. Druhý den jsme volaly ze svých mobilů. Zjistily jsme, že si naše telefony nechala blokovat. To v nás jenom vystupňovalo větší naštvání a ujištění v tom, že jsme potkaly lhářku a neplatiče! Rozhodly jsme se ji napsat email a pohrozit ji, že když s námi nebude komunikovat, tak jsme nuceny tuto situaci řešit přes příslušné úřady. To ji naštěstí nakoplo a začala s námi vyjednávat. Následovalo minimálně dvoutýdenní vyměňování emailů. Požadovaly jsme, aby nám zaplatila hotově a ne přes šek, dále aby určila den a hodinu, kdy nám je předá. Pořád se vymlouvala na to, že musí nejdřív zjistit, co je za problém v bance. Stále oddalovala dobu platby. To už nás ale přestalo bavit a daly jsme ji ultimátum, že pokud nám neřekne, kdy to zplatí, tak to začneme řešit jinak. Odmlčela se na 4 dny a to byl pro nás signál, že si nedá říct. Sehnaly jsme si přes Kristínu, co u ní také pracovala, adresu bydliště a spolu s Honzou jsme ji šli navštívit. Ocitli jsme se ve velkém baráku s minimálně 200 apartmány. Dostat se dovnitř bylo možné jedině za pomoci někoho, kdo tam bydlí. Nečekali jsme příliš dlouho a byli jsme ve vnitř. Neznali jsme ovšem číslo jejího bytu a tak jsme zavolali správcovi domu, jestli neví, kde bydlí Daphne Jackson. Bohužel byl mimo město a řekl nám, ať se ozveme druhý den. Že mu máme zavolat a domluvíme se s ním na schůzku a půjdeme ji navštívit s policií. Už jsme měli skoro nakročeno domů a přišel jako na zavolanou securiťák. Požádali jsme ho o pomoc, ale byl stejně bezradný jako pan správce. Ještě si přišel pro nadřízeného a nakonec nám řekli to samé. Tak jsme se odebrali domů a co nás tam nečekalo, milá Daphne odpověděla na email. Prý je mimo město a nemohla s námi komunikovat. Její spolubydlící ji informovala o třech lidech, co se pohybovali v přízemí poblíž jejího bydliště a co se po ni ptali. Nemohla si odpustit poznámku, že ji naše jednání přišlo crazy! Tak to mě opravdu dostalo. Vzápětí jsme ji odpověděly a tentokrát už naposledy. Vysvětlily jsme ji, že co provádí je nelegální. Že chceme jenom svoje peníze a že nám došla trpělivost. Po třech dnech nám přišel od ní dopis spolu s dvěma nově vypsanými šeky. Ani se neobtěžovala sepsat vzkaz na slušný papír. Svým čmaropisem naškrábala omluvu a na šeky vypsala úplně jiné cifry než měla. Janče ubrala skoro 30 dolarů a mě naopak přidala skoro 20. V dopise stálo, že ty šeky jsou platné až od 11.10. Takže si na ty peníze ještě budeme muset počkat no! Jestli opět nebudou platný, tak jdeme rovnou na Kanada servis a s ní už jednat nebudeme. Svoji šanci dostala….Smutná zkušenost! Tohle se tu prý moc často nestává.

A jak to mám s prací? Momentálně pracuji jako housecleaner ve firmě Aspenclean. Pracujeme v týmech. Každý tým se skládá z jednoho leadera a ze dvou members. Leader má na starosti celý tým: určuje mu, co kdo bude dělat za práci, řídí auto, jedná s klienty a je zodpovědný za odemykání a zamykání domů. Co konkrétně děláme? Jedná se o kompletní čištění domů. Jeden má na starost koupelny, druhý sbírá odpadky a pak vysává a nakonec vytírá podlahu, třetí utírá prach a pak čistí kuchyň.
Mít na starost koupelny znamená umýt záchod zevnitř, zvenku, vyleštit zrcadla, umýt sprchový kout, vanu, utřít všude prach. Vysává se všechno, jak koberce, tak všechny podlahy. A v kuchyni se čistí téměř vše: sporák, trouba, myčka, lednička, spotřebiče, skříňky,…Klienti si občas vyžádají, abychom vyčistily i ze vnitř troubu a myčku nebo ledničku. To je pak celkem sranda. Zákazníci si většinou určují šibeniční čas, za který to musíme stihnout. Pro představu, tří patrový dům, který je velký jako tři naše dohromady, máme na dvě hodiny. Menší domy na hodinu. Někdy je to měně jak 1 hodina a někdy je to v rozmezí 1-2 hodinou. Občas si připadám jako ve fitku. Zatím stále nestihám vše plnit v limitu. Musí mi ostatní z týmu pomáhat. Naštěstí jsme už dvakrát zaučovali 2 lidi, tak je nás na dům o jednoho navíc. Některé domy jsou nádherné a moderní, poměrně čisté. Byla jsem také 2x v milionových domech-naprosto luxusní!!! Ty jsou pro nás za odměnu:) Bohužel uklízíme i domy, kde je pěkný hegeš, třeba jako dnes. Dokonce i na dveřích byla velká vrstva prachu, pod postelí až dvoucentimetrová. Fakt nechutný! Byl to jednopatrový dům na 3:15 hodiny a makali jsme na tom ve 4 lidech.


Konec depresím

7. září 2010 v 1:12 | evusska
Aby člověk vůbec přežil v Kanadě a kdekoliv jinde, je nezbytné najít si práci. Nakonec jsem měla to štěstí a našla jsem jeden celkem solidní job, který mi snad vydrží déle než ten první. Jak se ukázalo, tak mě to donutí naučit se bravurně řídit auto. Bude to mazec, ale aspoň se zbavím jednoho ze svých zbytečných strachů:) Práce, kterou budu dělat, je obdobná té předchozí akorát s tím rozdílem, že budu pracovat s přírodními čistícími prostředky, takže mi to nebude tolik ničit ruce. Šéf firmy je Polák, docela sympatický pán. Domluvili jsme se na tom, že bych u něj pracovala minimálně do ledna a pak bych se zase soustředila na hledání práce v geodézii. To už bych měla našetřené nějaké peníze a
uměla bych lépe anglicky. Ještě zkusím zkontaktovat toho geodeta, kterému jsem pomáhala jeden den měřit, jestli bych mu mohla někdy s něčím pomoct o víkendu. Ještě se uvidí, jak to všechno bude. Hlavní je, že se nemusím vracet domů:)

Jinak už jsem měla čest pobavit se s Irama, co bydli nad námi. Minulý pátek jeden z nich slavil narozky. Ostatní, co se mnou bydlí, šli na párty ke Carlosovi (k tomu mám také ještě co říci, ale o tom až později). Mně se nikam nechtělo a tak jsem zůstala na basementu sama. Trochu jsem poklízela byt a do toho si pouštěla své oblíbené písničky od Pink, Nirvany a Cocote minute. Venku jsem už slyšela bujaré hlasy a já si užívala chvíle samoty. Netrvalo dlouho a někdo zaklepal na dveře. Byla to Šivon- velmi milá a přátelská holčina-menší postavy s výraznějšími ženskými tvary a dlouhými blonďatými vlasy. Její povolání v Irsku je kadeřnice. S rozjařeným úsměvem mě zvala na jejich párty. Byla jsem v takovém psychickém rozpoložení, že se to nedalo odmítnout a tak jsem jí přislíbila účast s menším časovým zpožděním. Potřebovala jsem si ještě vypsat trasu do West Vancouveru, kde jsem měla mít druhý den pohovor kvůli práci. Ani ne po 15 minutách se ozvalo další zaklepání, tentokrát to byla Linet. Opět blondýnka, akorát o dost vyšší, štíhle postavy. Na hlavě měla slavící fialový kornoutek a stejně jako šivon byla oblečená do pěkných šik hadrů. Zeptala se mě, kde je Honza. A já na to, že je momentálně u Carlose s ostatními a že jsem tu sama. Tak se zajímala, kdy se vrátí. Odpověděla jsem, že nejspíš o půlnoci. Kývla hlavou, jakože co se tedy dá dělat a nabídla mi, jestli se k nim nechci přidat. Já na to, že za 5 minut jsem tam:)

Nečekala jsem, že tam bude tolik lidí a stále přicházeli další a další. Dostala jsem k pití Salder a začala se bavit s třetí obyvatelkou irského apartmánu. Jmenuje se Cler. Má velmi zvláštní hlas, takový správně nakřáplý. Velmi zajímavá co se týče vzhledu. Vysoká štíhlá brunetka s výraznými oči. Ta se se mnou bavila hlavně na začátku a začala mě pomalu seznamovat s ostatními. Říkala, že když nebudu někomu nebo něčemu rozumět, tak ať se jí klidně ptám. Byla velmi vstřícná a přátelská.



Sedla jsem si vedle Linet, která byla po mé levici. Po mé pravici seděli dva típci- jeden byl holohlavý a druhý nějaký Columbijec nebo co. Bavila jsem se hodně s tím plešounem. Úplně jsem mu nerozuměla, ale aspoň jsem se snažila mluvit a nesedět tam jak pecka. Trochu se do našeho rozhovoru zapojoval i ten druhý típek. Vysvětlovali mi tam jejich chlastací hru, nakonec jsem se musela k nim připojit, doteď mi ty pravidla nejsou úplně jasná. Ale bylo to asi nějak takhle:

Na stole ležely žolíkové karty. Postupně si každý losoval a podle čísla měl splnit nějaký úkol. Jestli jsem to dobře pochopila, tak některé byly individuelní a některé byly společné. Jako například: všichni museli v jeden moment položit palec na stůl a kdo ho položil jako poslední, tak se musel napít. Další úkol byl zvednout obě ruce, nebo položit ruku na zem, točit se kolem koštěte a pak přeskočit sud,…Byla to celkem sranda. Asi po hodině a něco jsme se přesunuli k Irům nahoru a párty pokračovala v jejich bytě a částečně na jejich balkónu. Musím uznat, že to tam nemají špatné, řekla bych, že mají více prostoru, jak u nás na basementu. Tentokrát jsem se upíchla v obýváku a povídala si s nějakým vousáčem. Opět to byl Ir, ale ten nebydlí nad námi. Povídal, že tu dělá zámečníka a že vydělává pouhých 15 dolarů za hodinu, tak jsem na něj vytřeštila oči, že co blázní, když je to dost peněz. A on, že chce dělat něco v oboru (zapomněla jsem co), kde by vydělával za hodinu o 10 dolaru víc. Musím říct, že jsem s ním vedla poměrně dlouhý rozhovor na téma hledání práce a jak to tu zvládám. Pěkně jsem si potrénovala angličtinu :D Akorát, že když se mi snažil něco říct, tak jsem si né vždy byla jistá, že mu rozumím. Mimochodem, vedle něj si sedl jeden klučina. Měl uhrančivé oči, vypadal trochu jako ňouma, každopádně mě zaujal na první pohled:). Párty pokračovala v plném proudu a já se přemístila na balkón. Postával tam ten típek z Comlubie a začali jsme si povídat odkud je, co tu děla a tak. Prý studoval školu v Torontu a už tu žije nějaký čas. Nevím proč, ale trochu mi připomínal poetu, zasvěcení vědí:)- možná trochu chováním, postavou,…..fakt nevím. Do toho konečně přišli mí zlatí spolubydlící - Honza, Lenka a Janka. Láďa šel spát. Nálada byla o něco veselejší. Ještě jsem se stačila seznámit s Clifem, přítelem Cler. Típek, co se mi tak líbil, se bavil především s ostatními děvčaty. Hold pro mě smůla :D. Nějak jsem se styděla za ním jít. Navíc od jisté doby vím, že nedělá dobrotu, když holka uhání kluka! Aspoň s ním mám fotku:) Nastal čas, kdy jsem začala být opravdu unavená a rozhodla jsem se odebrat k sobě na pokoj. Usínala jsem s dobrým pocitem. Byla to velmi vydařená párty.



A teď něco málo o slavném Carlosovi. Už jsem se o něm trochu zmiňovala. Pochází z Quatemaly a je to vážně hodný kluk, ale jinak mě ničím jiným neoslovil. Ještě než jsem přijela do Vancouveru, tak chodil s jednou Korejkou asi 8 měsíců. Podle toho co mi říkali ostatní a on sám, tak nebyl spokojený ve vztahu. Jeho slečna byla jako stíhačka. Pořád mu volala, kde je. Nerada ho pouštěla ven nebo na nějaké výlety. Doma prý nehla skoro ani prstem a vše muselo být podle ní. Carlos říkal, že by rád někoho, kdo by se o něj hezky staral a měl pochopení pro jeho vášeň ke sportu. Zdůrazňoval, že Češi
mají podobné smýšlení jako Quatemalci a že by si rád našel Češku. Takže je celkem jasné co následovalo. Každý den jsem od něj dostávala SMS a téměř každý den byl u nás pečený vařený na basementu. Ze začátku to bylo v klidu, aspoň jsem si mohla pokecat anglicky. Netrvalo dlouho a rozešel se s jeho přítelkyní. Docela to tu rozebíral s ostatními a s plným nadšením oznamoval, že je single. Přišlo mi, že o to víc tu potom trávil čas a snažil se být v mé přítomnosti. Začalo mi to být nepříjemné a dala jsem mu jasně najevo, že nikoho opravdu nehledám! Podle toho jak na to zareagoval, tak se zdálo, že to pochopil a slíbil, že se o nic pokoušet nebude. Ale byla to planá slova. Bylo evidentní, že ho to nepřešlo a dělal vše možné, abych v něm našla zalíbení. (například mě pozval na sushi- pak jsem z toho měla krušnou noc:D ale chutnalo mi to. Prvně jsem zkusila krevety a nějaké ty mořské rostlinky a další mořské potvory; Dále mě pozval na výlet na Stanley park -to jsme byli naštěstí i s Jančou; dokonce mě jeden den vozil autem po geodetických firmách, za což jsem mu teda byla vděčná; zval mě na večeři k němu domů, na západ slunce, …). Zkrátka a dobře bylo toho na mě až moc. Během výjezdu, co mě vzal autem po geodetických firmách, se mě ptal, jakého mám vysněného kluka. Chtěl se dozvědět něco o mně a začal mě chválit. To byla poslední kapka. Od té chvíle jsem ho nemohla téměř ani vidět a snažila jsem se mu vyhnout. Nikdo si z mých kamarádů ani neuvědomoval, jaká to byla pro mě muka. Nakonec jsem si jim postěžovala a asi druhý den si s ním Honza promluvil. To byste nečekali, jaký nastal obrat. Další den jsme se dozvěděli, že Carlos se zase dal dohromady se svou bývalkou a že je strašně happy! Následující den měl zase na statutu na facebooku, že je single. Pak i volal Lence a stěžoval si, že ta jeho Korejka strašně zpychla a myslí si o sobě, kdo ví co. Ještě si ten večer se mnou psal přes facebook, že už žádnou holku nechce, že chce být sám. A že už si s ním žádná holka hrát nebude, není žádný player! Tak jsem mu na to řekla, že teď aspoň ví, jak se cítím já. On ale že potřebuje pomoc. Tak jsem mu řekla, že jedině čas mu pomůže a raději jsem ten rozhovor ukončila. Následující večer jsme se dozvěděli, že se jí Carlos
celý den snažil přesvědčit, ať se k němu vrátí a nakonec se mu to i povedlo. Docela jsem na to čuměla. Teď je to ve starých kolejích a Korejka ho zase začala kontrolovat. Na to mohu říct jen jedno: Každý je strůjce svého štěstí. Carlos se tu už delší dobu neobjevil a já mám konečně klid. Doufám jen, že až přijde, tak se spolu budeme normálně bavit.

Ještě něco k tomu, jak si tu žijem. Byli jsme se podívat na Lions Bay. Šli jsme do kopce s velkým převýšením asi 4 hodiny a pak 4 hodiny zpátky. Celkem zničující, ale přežila jsem to. S Láďou jsme vyšli těsně pod vrchol, dál se nám nechtělo a to co jsme viděli tak nám stačilo, už tak jsme měli úchvatný výhled. Pro představu: nahoře byly zbytky sněhu, ale jinak bylo strašný vedro. Jo a ještě si pamatuji otravné mouchy a komáry. Člověk se nemohl ani zastavit, jinak by ho tam sežrali za živa. Cestou jsme si s ostatními vyprávěli jak se zachovat, když potkáme medvěda, a jak se mu vyvarovat. Velice hezky nás poučil Míra, který nás upozornil, že je důležité, abychom byli hlasití, tím se nám pak medvěd vyhne. Také zdůraznil, že lidé nosívají na batůžcích rolničky, které zvoní při chůzi, takže když nemluví, vydávají ty rolničky za ně zvuk. A jak se pozná, že jste v medvědím teritoriu? Jednoduše. Uvidíte velké medvědí hovno a v něm ty rolničky :D.





O týden později jsme byli na dalším výletě po lese v Lynn Canyon park. To byla velká pohodička, obešli jsme dvě trasy a obdivovali vysoce rostoucí stromy (2x tak vyšší jak rostou u nás) pokryté mechem.



Krásná vyhlídka je i na Stanley park. Odtud je vidět na West Vancouver, kde budu pracovat. S Vancouverem je propojen úchvatným mostem.





Taky jsem byla v antropologickém muzeu. Nic pro mě. Bylo toho tolik k vidění, až mě to unavilo. Jednak tam bylo hodně o indiánských předcích, jejich současných potomcích a pak tam byli předměty z různých zemí. Dokonce tam byl porcelán z Kutné Hory :D. Škoda, že jsem neměla sebou foťák. Co jsme hlavně viděli? Takové ty klasické indiánské kůly, kánoe, košíky, nádobí, nářadí, masky, oblečení, ozdoby a typické kulturní předměty, které charakterizují jednotlivé země…

Byla jsem si podívat i do posilky a na plavečák. Láďa mi poradil, jak se na některých nářadích cvičí a pak jsme se zašli vykoupat do bazénu. Potkali jsme tam chlapa v dlouhých šatech až na zem s vycpaným popředím a na nohou měl ponožky. V tomto ohozu normálně skákal do vody šipky. Fakt síla! Nejlepší byly Láďovi údivy, málem jsem se počůrala smíchy. Ještě jsem zkoušela vířivku. Parádička, to by se jistě líbilo našemu tátovi. Akorát se tam nedalo vydržet moc dlouho, jak bylo v té vodě horko. Co jsme tak koukali, tak někteří neřešili, že nemají plavky a šli do vody v trenkách, v kterých cvičili v posilovně. Voda teda nebyla zrovna nejčistší. Byl to plaveček spíš pro chudší obyvatelstvo. A jak pravil Láďa, plavala tam samá rýže. :D

Zítra jdu do své nové práce, tak si jdu ještě přečíst smlouvu. Jo a dneska 7.9.2010 přišel do našeho basementu nějaký típek s růží, že je to pro Janu. Tak jsme byli všichni vykulení, co se jako děje a nakonec se ukázalo, že to byla růže od jejího přítele. Je vidět, že romantici nevymřeli:). Krásné gesto, tleskám:)

1/12 za mnou ???

3. září 2010 v 3:38 | evusska
Zdar,

Říkala jsem si, že by to chtělo napsat nějaký nový příspěvek na blog. Jsem tu už měsíc a popravdě to tu je jak na horské dráze. Přišla jsem o práci po 14 dnech, od té doby se snažím něco sehnat. Hledám všude možně, chodím po restauracích, obchodech, vyptávám se, jestli někoho nepotřebují, atd. První týden po vyhazovu jsem se zaměřila na geodetické firmy. Párkrát mi dali naději aspoň na part time. Jeden z geodetů se mi ozval ještě ten den, co jsem byla žádat o místo a následující víkend jsem měla možnost s ním měřit.

Měření probíhalo v klidu, byl to velmi hodný pán. Vše mi hezky vysvětloval a snažil se mě udržet při konverzaci, abych co nejvíce drilovala angličtinu. Vytyčovali jsme jakýsi objekt, pak jsme nivelovali a nakonec přeměřili metodou RTK podrobné body. Po práci mě vzal na večeři a neustále se mě na něco vyptával, že jsem nebyla téměř schopna sníst své jídlo. Místo toho jsem hledala slovíčka ve slovníku a snažila jsem se mu odpovídat na všetečné otázky. Celkově jsem strávila 2 hodiny konverzace u večeře a pak mě hodil na skytrain, odkud jsem jela rovnou na byt. Byla to velmi dobrá zkušenost. V pondělí ráno mi nabídla jedna firma v Severním Vancouveru práci v Edmontu v Albertě, byla to práce snů. Šéf firmy mi slíbil, že jim pošle mail a pak mi dá vědět, jestli by mě vzali nebo ne. Plná nadšení jsem druhý den čekala na jeho odpověď. Samozřejmě nic nepřišlo, ani druhý den a ani třetí. Psala jsem do firmy, jak to teda se mnou vypadá, a dostala jsem odpověď, že je majitel firmy na dovolené a vrátí se až koncem září. Takže můj sen se rázem rozplynul. Pokouším se posílat všude možně resume. Zítra jdu uklízet k jedné Češce. Je to job, který jsem převzala po Lence, pracuje se u ní 1x týdně po 4 hodinách.

Co říct na závěr, možná to, že pro lidi, co si nevěří, to tu opravdu není. Vážně jsem se snažila, ale stejně mě to zlomilo. Mám měsíc na to, abych se z toho vyhrabala. Tak hurá do boje!