Konec depresím

7. září 2010 v 1:12 | evusska
Aby člověk vůbec přežil v Kanadě a kdekoliv jinde, je nezbytné najít si práci. Nakonec jsem měla to štěstí a našla jsem jeden celkem solidní job, který mi snad vydrží déle než ten první. Jak se ukázalo, tak mě to donutí naučit se bravurně řídit auto. Bude to mazec, ale aspoň se zbavím jednoho ze svých zbytečných strachů:) Práce, kterou budu dělat, je obdobná té předchozí akorát s tím rozdílem, že budu pracovat s přírodními čistícími prostředky, takže mi to nebude tolik ničit ruce. Šéf firmy je Polák, docela sympatický pán. Domluvili jsme se na tom, že bych u něj pracovala minimálně do ledna a pak bych se zase soustředila na hledání práce v geodézii. To už bych měla našetřené nějaké peníze a
uměla bych lépe anglicky. Ještě zkusím zkontaktovat toho geodeta, kterému jsem pomáhala jeden den měřit, jestli bych mu mohla někdy s něčím pomoct o víkendu. Ještě se uvidí, jak to všechno bude. Hlavní je, že se nemusím vracet domů:)

Jinak už jsem měla čest pobavit se s Irama, co bydli nad námi. Minulý pátek jeden z nich slavil narozky. Ostatní, co se mnou bydlí, šli na párty ke Carlosovi (k tomu mám také ještě co říci, ale o tom až později). Mně se nikam nechtělo a tak jsem zůstala na basementu sama. Trochu jsem poklízela byt a do toho si pouštěla své oblíbené písničky od Pink, Nirvany a Cocote minute. Venku jsem už slyšela bujaré hlasy a já si užívala chvíle samoty. Netrvalo dlouho a někdo zaklepal na dveře. Byla to Šivon- velmi milá a přátelská holčina-menší postavy s výraznějšími ženskými tvary a dlouhými blonďatými vlasy. Její povolání v Irsku je kadeřnice. S rozjařeným úsměvem mě zvala na jejich párty. Byla jsem v takovém psychickém rozpoložení, že se to nedalo odmítnout a tak jsem jí přislíbila účast s menším časovým zpožděním. Potřebovala jsem si ještě vypsat trasu do West Vancouveru, kde jsem měla mít druhý den pohovor kvůli práci. Ani ne po 15 minutách se ozvalo další zaklepání, tentokrát to byla Linet. Opět blondýnka, akorát o dost vyšší, štíhle postavy. Na hlavě měla slavící fialový kornoutek a stejně jako šivon byla oblečená do pěkných šik hadrů. Zeptala se mě, kde je Honza. A já na to, že je momentálně u Carlose s ostatními a že jsem tu sama. Tak se zajímala, kdy se vrátí. Odpověděla jsem, že nejspíš o půlnoci. Kývla hlavou, jakože co se tedy dá dělat a nabídla mi, jestli se k nim nechci přidat. Já na to, že za 5 minut jsem tam:)

Nečekala jsem, že tam bude tolik lidí a stále přicházeli další a další. Dostala jsem k pití Salder a začala se bavit s třetí obyvatelkou irského apartmánu. Jmenuje se Cler. Má velmi zvláštní hlas, takový správně nakřáplý. Velmi zajímavá co se týče vzhledu. Vysoká štíhlá brunetka s výraznými oči. Ta se se mnou bavila hlavně na začátku a začala mě pomalu seznamovat s ostatními. Říkala, že když nebudu někomu nebo něčemu rozumět, tak ať se jí klidně ptám. Byla velmi vstřícná a přátelská.



Sedla jsem si vedle Linet, která byla po mé levici. Po mé pravici seděli dva típci- jeden byl holohlavý a druhý nějaký Columbijec nebo co. Bavila jsem se hodně s tím plešounem. Úplně jsem mu nerozuměla, ale aspoň jsem se snažila mluvit a nesedět tam jak pecka. Trochu se do našeho rozhovoru zapojoval i ten druhý típek. Vysvětlovali mi tam jejich chlastací hru, nakonec jsem se musela k nim připojit, doteď mi ty pravidla nejsou úplně jasná. Ale bylo to asi nějak takhle:

Na stole ležely žolíkové karty. Postupně si každý losoval a podle čísla měl splnit nějaký úkol. Jestli jsem to dobře pochopila, tak některé byly individuelní a některé byly společné. Jako například: všichni museli v jeden moment položit palec na stůl a kdo ho položil jako poslední, tak se musel napít. Další úkol byl zvednout obě ruce, nebo položit ruku na zem, točit se kolem koštěte a pak přeskočit sud,…Byla to celkem sranda. Asi po hodině a něco jsme se přesunuli k Irům nahoru a párty pokračovala v jejich bytě a částečně na jejich balkónu. Musím uznat, že to tam nemají špatné, řekla bych, že mají více prostoru, jak u nás na basementu. Tentokrát jsem se upíchla v obýváku a povídala si s nějakým vousáčem. Opět to byl Ir, ale ten nebydlí nad námi. Povídal, že tu dělá zámečníka a že vydělává pouhých 15 dolarů za hodinu, tak jsem na něj vytřeštila oči, že co blázní, když je to dost peněz. A on, že chce dělat něco v oboru (zapomněla jsem co), kde by vydělával za hodinu o 10 dolaru víc. Musím říct, že jsem s ním vedla poměrně dlouhý rozhovor na téma hledání práce a jak to tu zvládám. Pěkně jsem si potrénovala angličtinu :D Akorát, že když se mi snažil něco říct, tak jsem si né vždy byla jistá, že mu rozumím. Mimochodem, vedle něj si sedl jeden klučina. Měl uhrančivé oči, vypadal trochu jako ňouma, každopádně mě zaujal na první pohled:). Párty pokračovala v plném proudu a já se přemístila na balkón. Postával tam ten típek z Comlubie a začali jsme si povídat odkud je, co tu děla a tak. Prý studoval školu v Torontu a už tu žije nějaký čas. Nevím proč, ale trochu mi připomínal poetu, zasvěcení vědí:)- možná trochu chováním, postavou,…..fakt nevím. Do toho konečně přišli mí zlatí spolubydlící - Honza, Lenka a Janka. Láďa šel spát. Nálada byla o něco veselejší. Ještě jsem se stačila seznámit s Clifem, přítelem Cler. Típek, co se mi tak líbil, se bavil především s ostatními děvčaty. Hold pro mě smůla :D. Nějak jsem se styděla za ním jít. Navíc od jisté doby vím, že nedělá dobrotu, když holka uhání kluka! Aspoň s ním mám fotku:) Nastal čas, kdy jsem začala být opravdu unavená a rozhodla jsem se odebrat k sobě na pokoj. Usínala jsem s dobrým pocitem. Byla to velmi vydařená párty.



A teď něco málo o slavném Carlosovi. Už jsem se o něm trochu zmiňovala. Pochází z Quatemaly a je to vážně hodný kluk, ale jinak mě ničím jiným neoslovil. Ještě než jsem přijela do Vancouveru, tak chodil s jednou Korejkou asi 8 měsíců. Podle toho co mi říkali ostatní a on sám, tak nebyl spokojený ve vztahu. Jeho slečna byla jako stíhačka. Pořád mu volala, kde je. Nerada ho pouštěla ven nebo na nějaké výlety. Doma prý nehla skoro ani prstem a vše muselo být podle ní. Carlos říkal, že by rád někoho, kdo by se o něj hezky staral a měl pochopení pro jeho vášeň ke sportu. Zdůrazňoval, že Češi
mají podobné smýšlení jako Quatemalci a že by si rád našel Češku. Takže je celkem jasné co následovalo. Každý den jsem od něj dostávala SMS a téměř každý den byl u nás pečený vařený na basementu. Ze začátku to bylo v klidu, aspoň jsem si mohla pokecat anglicky. Netrvalo dlouho a rozešel se s jeho přítelkyní. Docela to tu rozebíral s ostatními a s plným nadšením oznamoval, že je single. Přišlo mi, že o to víc tu potom trávil čas a snažil se být v mé přítomnosti. Začalo mi to být nepříjemné a dala jsem mu jasně najevo, že nikoho opravdu nehledám! Podle toho jak na to zareagoval, tak se zdálo, že to pochopil a slíbil, že se o nic pokoušet nebude. Ale byla to planá slova. Bylo evidentní, že ho to nepřešlo a dělal vše možné, abych v něm našla zalíbení. (například mě pozval na sushi- pak jsem z toho měla krušnou noc:D ale chutnalo mi to. Prvně jsem zkusila krevety a nějaké ty mořské rostlinky a další mořské potvory; Dále mě pozval na výlet na Stanley park -to jsme byli naštěstí i s Jančou; dokonce mě jeden den vozil autem po geodetických firmách, za což jsem mu teda byla vděčná; zval mě na večeři k němu domů, na západ slunce, …). Zkrátka a dobře bylo toho na mě až moc. Během výjezdu, co mě vzal autem po geodetických firmách, se mě ptal, jakého mám vysněného kluka. Chtěl se dozvědět něco o mně a začal mě chválit. To byla poslední kapka. Od té chvíle jsem ho nemohla téměř ani vidět a snažila jsem se mu vyhnout. Nikdo si z mých kamarádů ani neuvědomoval, jaká to byla pro mě muka. Nakonec jsem si jim postěžovala a asi druhý den si s ním Honza promluvil. To byste nečekali, jaký nastal obrat. Další den jsme se dozvěděli, že Carlos se zase dal dohromady se svou bývalkou a že je strašně happy! Následující den měl zase na statutu na facebooku, že je single. Pak i volal Lence a stěžoval si, že ta jeho Korejka strašně zpychla a myslí si o sobě, kdo ví co. Ještě si ten večer se mnou psal přes facebook, že už žádnou holku nechce, že chce být sám. A že už si s ním žádná holka hrát nebude, není žádný player! Tak jsem mu na to řekla, že teď aspoň ví, jak se cítím já. On ale že potřebuje pomoc. Tak jsem mu řekla, že jedině čas mu pomůže a raději jsem ten rozhovor ukončila. Následující večer jsme se dozvěděli, že se jí Carlos
celý den snažil přesvědčit, ať se k němu vrátí a nakonec se mu to i povedlo. Docela jsem na to čuměla. Teď je to ve starých kolejích a Korejka ho zase začala kontrolovat. Na to mohu říct jen jedno: Každý je strůjce svého štěstí. Carlos se tu už delší dobu neobjevil a já mám konečně klid. Doufám jen, že až přijde, tak se spolu budeme normálně bavit.

Ještě něco k tomu, jak si tu žijem. Byli jsme se podívat na Lions Bay. Šli jsme do kopce s velkým převýšením asi 4 hodiny a pak 4 hodiny zpátky. Celkem zničující, ale přežila jsem to. S Láďou jsme vyšli těsně pod vrchol, dál se nám nechtělo a to co jsme viděli tak nám stačilo, už tak jsme měli úchvatný výhled. Pro představu: nahoře byly zbytky sněhu, ale jinak bylo strašný vedro. Jo a ještě si pamatuji otravné mouchy a komáry. Člověk se nemohl ani zastavit, jinak by ho tam sežrali za živa. Cestou jsme si s ostatními vyprávěli jak se zachovat, když potkáme medvěda, a jak se mu vyvarovat. Velice hezky nás poučil Míra, který nás upozornil, že je důležité, abychom byli hlasití, tím se nám pak medvěd vyhne. Také zdůraznil, že lidé nosívají na batůžcích rolničky, které zvoní při chůzi, takže když nemluví, vydávají ty rolničky za ně zvuk. A jak se pozná, že jste v medvědím teritoriu? Jednoduše. Uvidíte velké medvědí hovno a v něm ty rolničky :D.





O týden později jsme byli na dalším výletě po lese v Lynn Canyon park. To byla velká pohodička, obešli jsme dvě trasy a obdivovali vysoce rostoucí stromy (2x tak vyšší jak rostou u nás) pokryté mechem.



Krásná vyhlídka je i na Stanley park. Odtud je vidět na West Vancouver, kde budu pracovat. S Vancouverem je propojen úchvatným mostem.





Taky jsem byla v antropologickém muzeu. Nic pro mě. Bylo toho tolik k vidění, až mě to unavilo. Jednak tam bylo hodně o indiánských předcích, jejich současných potomcích a pak tam byli předměty z různých zemí. Dokonce tam byl porcelán z Kutné Hory :D. Škoda, že jsem neměla sebou foťák. Co jsme hlavně viděli? Takové ty klasické indiánské kůly, kánoe, košíky, nádobí, nářadí, masky, oblečení, ozdoby a typické kulturní předměty, které charakterizují jednotlivé země…

Byla jsem si podívat i do posilky a na plavečák. Láďa mi poradil, jak se na některých nářadích cvičí a pak jsme se zašli vykoupat do bazénu. Potkali jsme tam chlapa v dlouhých šatech až na zem s vycpaným popředím a na nohou měl ponožky. V tomto ohozu normálně skákal do vody šipky. Fakt síla! Nejlepší byly Láďovi údivy, málem jsem se počůrala smíchy. Ještě jsem zkoušela vířivku. Parádička, to by se jistě líbilo našemu tátovi. Akorát se tam nedalo vydržet moc dlouho, jak bylo v té vodě horko. Co jsme tak koukali, tak někteří neřešili, že nemají plavky a šli do vody v trenkách, v kterých cvičili v posilovně. Voda teda nebyla zrovna nejčistší. Byl to plaveček spíš pro chudší obyvatelstvo. A jak pravil Láďa, plavala tam samá rýže. :D

Zítra jdu do své nové práce, tak si jdu ještě přečíst smlouvu. Jo a dneska 7.9.2010 přišel do našeho basementu nějaký típek s růží, že je to pro Janu. Tak jsme byli všichni vykulení, co se jako děje a nakonec se ukázalo, že to byla růže od jejího přítele. Je vidět, že romantici nevymřeli:). Krásné gesto, tleskám:)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama