Ohled zpátky a nové časy

9. února 2011 v 9:36 | evusska
Zdravím všechny, co čtou můj blog. Rozhodla jsem se po delší době sesmolit pár řádků, jak se mi tu daří.

Asi bych to vzala od začátku listopadu, kdy se každý týden konaly párty. Byla legrace. Stále jsem měla pocit jako na dovolené. Jediné co ten dojem kazilo, byla práce uklizečky. Opravdu jsem to nesnášela. Bylo to fyzicky náročný a naprosto bez přínosu. Stále jsem toužila po práci v oboru a když jsem měla chvíli čas nebo den volna, tak jsem hledala lepší práci na internetu nebo přímo v terénu. Už jsem to s geodézií pomalu vzdávala a zajímala se spíš o práci buď v hotelu nebo restauraci, baru či kavárně. Začátkem listopadu také přijeli dva noví kluci- Ondra s Radkem. Ondra do měsíce odjel a Radek nakonec zůstal na basementu. Oba kluci opět vnesli něco nového do našich životů. Ještě před nimi jsem však poznala Tomáše se Štěpánkou, kteří byli na Novém Zelandu a přivedli mě na myšlenku, že bych se tam též chtěla podívat. Prozatím je to má další cílová stanice. Ondra s Radkem jsou velice energičtí a pozitivní lidé, tak trochu díky nim jsem se rozhodla změnit svůj dosavadní život a zkusit štěstí jinde. Přestěhovat se, změnit práci a jít si za svými cíly. Cítila jsem, že se ztrácím, potřebovala jsem něčemu věřit, realizovat se, mít pocit úspěchu a ne jenom přežívání. Něco si dokázat, osamostatnit se, přestat se bát a jít si za tím, pro co jsem do Kanady přijela, jako bych na basementu na to všechno zapomněla a zabývala se zbytečnými věcmi. Ano vlastně mě to tam pak začalo dusit a potřebovala jsem všemu uniknout. Ve Štěpánce jsem našla skvělou oporu a pomohla mi najít nový byt, který byl k dispozici už od prosince.

V půlce listopadu z ničeho nic mě zavolali z McElhannay a nabídli mi práci v geodezii. Nemohla jsem tomu uvěřit tolik štěstí najednou. Přišla jsem na pohovor, nakonec jsem prošla a ukončila práci v AspenCleanu. Tehdá ale spíš začala velká smůla, ale to jsem ještě netušila. Prvním signálem byla velká bolest ve spodních zubech. Myslela jsem, že to přejde, ale neustupovalo to. Rozhodla jsem se, že zajdu k zubařce. Udělala mi rentgen a našla kaz, který mi za 300 dolaru opravila. Akorát to stále ještě neřešilo bolest spodních zubů. Podle paní doktorky, za to mohla jedna osmička, která musela jít ven. Navíc osmička co byla nad tou problémovou, měla též v sobě kaz. Opět mi bylo doporučeno vytrhnout ji co nejdříve, než způsobí větší peklo. Nechala jsem si obě osmičky vytrhnout. Konečná částka za zubaře vyšla přes 700 dolarů. V té době jsem už pracovala jako asistent geodeta. Abych práci zvládala co nejlépe, bylo nutné se zaopatřit vhodným oděvem do terénu. Uvědomovala jsem si, že mé úspory se ztenčují, ale říkala jsem si, co je na tom, za dvě výplaty se mi to vrátí.

Ze začátku to bylo naprosto v pohodě, dělala jsem opravdu jednoduchou práci. Měla jsem v fajnového parťáka. Vše mi hezky vysvětloval. Ale občas jsem zazmatkovala jako že když mě přes vysílačku posílal doprava a já šla doleva. Bylo mi to hloupé, ale přešla jsem to, že se to může stát každému. Jenže můj kolega všechno řešil s nejvyšším a začala jsem chodit k němu na kobereček a vyzvídal, jak se mi daří v práci, co moji kolegové, jak si zlepšuju angličtinu atd. Během této doby se mi ozvali ještě z jedné geodetické firmy, že prý někoho hledají, tak se mě ptali, jak jsem na tom. Ještě plna euforie jsem ze sebe vysypala, že jsem teď v McElhanney a že práci nepotřebuji. No jsem pako, teď to vím taky, měla jsem se poptat na pár věcí a třeba by mi nabídli něco lepšího. Ukončila jsem rozhovor, uvědomila si to pokoušela se dovolat zpátky a líp se informovat, ale bylo to už zabitý. Nezbývalo mi, než to prostě hodit za hlavu. Během 14 dnů jsem vystřídala tři kolegy. Druhý Ital rodilý Kanaďan byl nejhorší. Ten si se mnou servítky nebral a bylo na něm vidět, že mu vadí, že s ním pracuji. Je pravdou, že mé zkušenosti nejsou nijak valné a dorozumívat se s kolegy přes vysílačku v cizím jazyce není žádná sranda. Kord když vás navigují, co máte dělat, mluví na vás slangem, používají termíny, které slyšíte prvně v životě. Pak se postavte tam, kam vám řeknou! Byla jsem z toho zoufalá a čím dál víc jsem se té práce bála. Nebo když jsme vytyčovali, chrlil na mě kam se mám posunout, jedno blbé číslo mi řekl 10 způsoby. Byla jsem zmatená, pomalá a on nebyl trpělivý mi to zopakovat. Opravdu nic příjemného a já začala pociťovat, že to se mnou jde z kopce. Po 14 dnech mi šéf dál na krk nůž a řekl, ať se nejdřív naučím pořádně anglicky a pak že mě ve firmě rádi uvítají. Dal mi čas 2-3 týdne, jak budu potřebovat.

Láďa vymyslel, ať chodím do práce bez nároku na plat a do toho si zaplatím kurz angličtiny. Bylo to celkem logické. Nikde jinde se líp nenaučím oborová slovíčka než za pochodu a gramatiku bych pilovala ve škole. Všechno ještě vypadalo nadějně. Takhle se to táhlo 14 dnů. Ze začátku šéf byl spokojený s nápadem, ale i tak každý pondělí chtěl ode mě slyšet, jak to jde. Bylo to pro mě opravdu vyčerpávající. Chodila jsem
dlouho z práce, byla jsem unavená z celodenního chození navíc převážně v dešti a v zimě. S tím že jsem věděla, že makám bez nároku na plat. Do toho se mi finance jen snižovali, za kurz jsem dala poslední našetřené peníze a co mi zbylo, dalo se tím utáhnout živobytí do konce prosince a půlky ledna. To vše mi na náladě nepřidalo a začala jsem trochu upadat v tom, že to nezvládám. Týden před Štědrým dnem mi šéfik ušetřil trápení a zavolal si mě naposledy na kobereček. Ze začátku se ptal na to samé jako pokaždé, Jak jsem se měla o víkendu a jak válčím s angličtinou. Všechno jsem mu popravdě odpověděla a on mi na to řekl, že je rád, ale že ta angličtina je pro mě velkou překážkou abych mohla dál pokračovat v jeho firmě. Doporučil mi najít si něco jiného s tím, že mám stále otevřené dveře do jejich firmy. Za dva za tři měsíce mám přijít znovu a poptat se na práci. Na jednu stranu mě to ranilo, na druhou jsem si připadala konečně svobodně.

Tím se ale všechno zkomplikovalo a byla jsem nucena co nejrychleji najít si práci, abych nemusela z finančních důvodů odjet zpátky do Čech. Měla jsem na to 2-3 týdny. Naštěstí mě z toho vytáhla kamarádka Linda a nabídla mi práci ve zmrzce. Zrovna nabírali. Neváhala jsem a šla jsem se tam zeptat. Mluvila jsem s manažerkou Karlou z Brazílie. Je hodně ukecaná a správná ženská. Měla jsem sebou falešné resume, kde jsem psala, že mám rok zkušenosti v kavárně a já nevím co ještě. Byla tak sympatická, že jsem ji řekla svoji nesnadnou situaci a to mi pomohla získat tu práci. Chtěla mě vysekat z problémů, protože je příliš citlivá a nějak se jí mě zželelo. Ještě jsem se znovu ozvala Kenovi geodetovi a popřála mu hezké Vánoce doufaje, že si na mě vzpomene a třeba mi nabídne nějakou práci na víkend jako už se stálo několikrát v minulosti. A taky že jo. Koupil si nový skener a potřeboval oskenovat plány, co mu visí ve firmě. Odhaduji jich na 10 000. Abych si trochu přilepšila, prodala jsem ještě lyže, co jsem si kdysi na začátku října pořídila. Bohužel dost pod cenou, ale aspoň bylo na jídlo. Z toho jsem se taky ponaučila, že za blbosti člověk platí.

Vánoce jsem nakonec prožila celkem hezké. S lepším pocitem, že mi zase začínají nové časy a snad přívětivější. Na štědrý den jsem zašla k Lindě na párty. Udělala jsem bramborový salát, kam jsem dala příliš mnoho hořčice a ještě jsem přinesla cukroví, co jsem napekla- kokosky, čokokoule, linecký, meruňky obalené v čokoládě, linecké s čokoládovým a rumovým krémem. Použila jsem většinu surovin z balíčku, co mi naši poslali na Vánoce. Na to že to bylo mé první cukroví, tak se povedlo :) Pochválila mě paní učitelka angličtiny Jenifer, která z toho byla ohromená a spoustu dalších lidí. Byl to pro mě takový světlý bod v těžším období. 25. Prosince jsem navštívila jednoho mexikánckého kamaráda Victora, u kterého jsem měla možnost poznat nového mexického kamaráda Maria- je to šéf kuchař. Ochutnal mé cukroví a chtěl po mě, abych ho naučila, jak se dělá. Na oplátku mi nabízel, že mě naučí zase mexická jídla. Tak jsme se skutečně několikrát sešli. Naučila jsem ho linecké, kokosky a čokokoule, také krémy. On mě naučil flan a empanadas. Ale jelikož musel koncem ledna odjet zpátky do Mexika kvůli nemocnému tatínkovi, víc jsem se od něj nestihla naučit. Stále jsme v kontaktu a prý mi pošle ještě nějaké recepty. Nechal mi tu pár užitečných věcí a jako dárek jsem dostala mexickou knížku v angličtině, kde jsou typická mexická jídla.

Silvestr jsem strávila s přáteli z basementu. Jeli jsme na nějakou československou párty. V celku akce o ničem. Hudba děsivá jako bychom se vrátili o 20 let do zadu. Hrály se tam i dechovky, no nic pro nás. Mladých lidi tam taky moc nebylo, spíš starší a nebo přímo děti. Úplně se mi zastesklo po mých kamarádkách z Čech, s kterými jsem vždy Silvestra náležitě oslavila.

Druhý den jsem měla ještě dohodnutou jednu práci na třetí hodinu jako pomocník v kuchyni. Jela jsem na domluvené místo, ale restauraci jsem nemohla najít, snažila jsem se jim dovolat a bylo mi řečeno, že už mě nepotřebují a paní zavěsila. Cítila jsem se mizerně. Takové jednání opravdu neuznávám. V lednu jsem začala o víkendech pracovat ve zmrzce. Karla mě vše učila. Byla trpělivá a dobře se s ní povídalo. Do toho jsem přes týden chodila za Kenem skenovat. Svěřil se, že se prý jeho manželka chce s ním rozvést. On pořád chodil na tanční kurzy a vyhýbal se s ní trávit čas, protože se spíš jenom hadali
a ona mu vyčítala, co mohla. Tancem žije a ona ho nenávidí. Opravdu jsem netušila, co mu mám na tohle říct. Práce skenování je hodně nudná, ale zase dobře placená. Navíc máme coffee time a lunch time a tea time. Takže si můžu s nima pěkně pokecat, ale spíš je jen poslouchám a snažím se porozumět. Tuhle práci vidím ještě tak na jeden měsíc a možná i na pár týdnů navíc. Ken mě vzal i jednou do terénu, beru to jako jednu vlaštovku na lepší časy. Ve zmrzce jsem byla ze začátku nemožná a ještě to pořád není ono. Ale Karla si jednou na mě postěžovala, že jsem příliš stydlivá a pomalá a jestli si chci práci udržet, musím s tím něco udělat. Nevím, jak je to možné ale opravdu po těch jejich slovech jsem se o hodně zlepšila, i já jsem tu změnu cítila. Ona mi ji potvrdila pochvalou. Ve zmrzce zatím dělám part time, ale od půlky února mě čeká full time. Dělám tam hlavně kopečky zmrzliny a různé druhy kafe a samozřejmě kasíruji zákazníky. Co je super, tak mám šanci ochutnat všechny možné příchutě, co prodáváme. Na prodeji máme 72 druhů příchutí a celkově do 300. Tedy snad zatím o tyto dvě práce nepřijdu.

Jsem tu přesně po půl roce a pár dnech. Začala jsem na novo, ale z nejhoršího jsem venku. Našla jsem nové přátele na anglickém kurzu, který jsem už úspěšně skončila, a doufám, že se s nimi budu nadále scházet. Obzvlášť jedna holčina mi přirostla k srdci, avšak si teď pro změnu ona užívá svých problému dost a dost. Vyhodili ji z práce. Takže hledá nové bydlení a nový job.

Moje aktivity trochu upadly. Ale občas se sejdu s kamarády na kafe nebo pivko, popovídáme co je nového, jak se komu daří, probereme všechny možné problémy a jak to vidíme do budoucna. Někdy uspořádám i nějaké posezení u mě na bytě, který je mimochodem opravdu krásný. Mám svůj vlastní pokoj. S ostatními sdílím koupelnu, kuchyň a obývák. Pan domácí bydlí na stejném patře jako já. Je nekonfliktní, ale přesto je hodně zvláštní. Pak jsou tu dvě holčiny z Thaiwanu- velice sympatické a přátelské. Další je z Thailandu. Je naprosto nekomunikativní a nesympatická. A zbytek bydlí dole v basementu. Jsou tam nějaké Filipínky, jedna z nich je naprosto příšerná osoba. Protivná, nesympatická a už vůbec ne přátelská. Pokaždé, když mám u sebe hosty, tak je na ně nepříjemná a má nějaké poznámky. Ať třeba zamykáme hlavní dveře nebo ať nedupeme.

A jak se jinak mám? Teď si nemohu vlastně na nic stěžovat, ale začíná mi poprvé chybět domov. Těším se na vše, co mě doma čeká. Na rodinu, přátelé, na krajinu kolem a vůbec. Ale ani tady to není špatný, jenom si tu už trochu připadám sama. Třeba se to ještě všechno změní, kdo ví. Už se ale nemohu dočkat jara. Pro zatím se loučím.

Vaše Eva
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama